Počátek temnoty-3. díl

18. června 2013 v 20:50 | lagunday |  Počátek temnoty
Ahojky!Usmívající se

Tak jsem si zase tady! Konečně se nám oteplilo a musím přiznat, že mám z toho velkou radost. Chápu, je pěkně horko, ale zima byla dlouhá a myslím, že by byla škoda neužít si sluníčka, že?

A teď k hlavnímu tématu tohoto článku. Další díl Počátku temnoty je tady. Užijte si ho, protože je pro VÁS!




Procházela jsem se lesem za babiččiným, a teď už i mým domem, a přemítala o včerejšku. Kdo mohl být ten divný přelud na hřbitově? Proč mi tak připomínal mou zesnulou matku Olivii? Nezdálo se mi to? Oh, já už blázním......
Posadila jsem se na palouk, kam jsem právě došla a ulehla do trávy. Bílá mračna se honila po obloze jako malí beránci. Na severu se sice nějak zatáhlo a místo světlých oveček sem táhla hejna havranů, ale mně to nevadilo. Budu ochotna klidně i zmoknout, jen abych se za Sylvií nemusela vrátit. Moc se mi na tomhle odlehlém místečku líbilo. Přemýšlela jsem a relaxovala. Opájela jsem se vůní fialek a mokrého dřeva, poslouchala melodický zpěv ptáků a nechala se hladit a laskat lochtivými stébly trávy. Co víc bych si mohla přát?

Asi po pěti minutách ke mně dolehly jakési zvuky. Znělo to jako šustění v křoví nebo tak něco. Za chviličku se k tomu přidalo i praskání větviček. Někdo tu je... Vystřelila jsem do sedu a otočila se. Šeříkový keř za mnou se začal vlnit a najednou ho odhrnula lidská ruka. Z keříku vysoupil chlapec. Vypadal o něco málo starší než já, čili na osmnáct. Plavé vlasy mu povlávaly volně ve větru, mechové oči zářily a rty se usmívaly. Byl štíhlé, vysoké a svalnaté postavy.
Zřejmě si mě nevšiml. Vytáhl za sebou batoh a chystal se odejít, když v tom mě uviděl. Zarazil se a chvíli na mě ohromeně civěl.
"Ahoj,"pozdravila jsem ho.
"A-ahoj."odpověděl a zatřepal hlavou"Promiň, vyděsila jsi mě."
"Jasně, často něvědomky lekám lidi,"pronesla jsem chabě a odvrátila hlavu.
"Né, počkej, tak jsem to nemyslel,"vykřikl a popošel blíž, jako by mi chtěl útěchou obejmout.
"V pohodě, nic se nestalo."

Zírala jsem před sebe. Ani nevím jak dlouho, ale když jsem se otočila, seděl vedle mně.
"Co tady děláš?"zeptala jsem se.
"No, říkal jsem si, že by bylo pěkný se trochu projít a prozkoumat les. Docela rád objeveju nový věci, jsem samotářský typ. A.......taky jsem chtěl přemýšlet."
"Tak to jsme na tom stejně,"odvětila jsem chladně.
"To jo. Asi sis potřebovala vyčistit hlavu, to chápu. Jak...jak se vlastně...teda promiň, jsem Stark a ty?"
"Cala, ráda tě poznávám Starku."
"Taky mě samozřejmě těší. Víš, jsem docela rád, že jsem někoho potkal. Samota už mi zřejmě začínala lést na mozek, málem jsem vyprovokoval vlka.....ale to je asi jedno. Hele, nechtěla by ses projít?"
To mě zaskočilo. Měla bych s ním snad někam jít? No, vypadá sympaticky, tak proč ne.
"Tak jo, kam půjdem?"
"Bydlíš tady ve vesnici? Kdyby jo, mohli bychom jít tam. Přece jen je to docela kus a navíc sem se chtěl vrátit domů."
"Dobře, tak půjdeme teda tam."

*****

Blížili jsme se k vesnici. Musím přiznat, procházku jsem si užila. Stark byl neuvěřitelně milý a vtipný, představil se mi a pozorně mi naslouchal. Dozvěděla jsem se, že bydlí s matkou a babičkou, nemá žádného sourozence a v podstatě je vychovávaný sám sebou. Matka prý dlouho pracuje a babička je moc stará na to, aby s ním mohla něco podnikat. Taky se vyzná v přírodě a mezi jeho největší koníčky patří četba románů a komiksů.
"Pověz mi taky něco o sobě."vyzvídal.
"No, tak oba moji rodiče se zabili při autonehodě, nemám bráchu ani ségru, bydlím s babičkou Sylvií..."
"Se Sylvií?"trochu ho to zaskočilo.
"Ano, s ní. Děje se něco?"
"Ne, ne, jen zrovna nemá pěknou pověst."
"To asi zrovna ne, ale je celkem v pohodě."
Celkem......

*****

Došli jsme k brance od "mého" domu. Zastavil se a já s ním.
"Dneska to bylo vážně super, rozhodně jsem si to užil."
"Jo, bylo to fajn,"odpověděla jsem a čekala až se rozloučí, ale on pokračoval.
"Stejně si myslím, že jsme spolu strávili málo času....mohl bych jít dál?"
Hrklo ve mně. On chce jít dál? Zbláznil se?!
"Starku, to nepůjde, totiž....babička už spí a nechce být vyrušena,"vymlouvala jsem se.
"Jasně, chápu...ale měli bychom se ještě sejít."
"To ano."
Pak udělal něco totálně nečekaného. Zlehka mě pohladil po rozpuštěných blonďatých vlasech a chtěl se dotknout i mé tváře, ale ucukla jsem. Usmál se a ruku ztáhl. Cítila jsem touhu prodloužit ten krásný okamžik, ale zároveň si uvědomovala, že to prostě nejde.
"Tak...ahoj."pronesl a tiše odkráčel do vesnice.
"Ahoj....,"řekla jsem tak tichounce, že to ani neslyšel.

Chvíli jsem tam ještě postávala a potom vešla do domu. Cestou k pokoji jsem se snažila chápat, co to mělo být. Proč chtěl jít dovnitř? A proč se mě dotýkal? Nechala jsem myšlenky volně plynout a ulehla do postele.

Nevěřila bych tomu, ale byla jsem ráda, že jsem tento den prožila. Jenže to jsem ještě netušila, co šokujícího mě bude čekat zítra......
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wendyss Wendyss | E-mail | Web | 19. června 2013 v 15:01 | Reagovat

Pěkná povídka, chci hned další :)).

2 cambera cambera | Web | 20. června 2013 v 15:59 | Reagovat

Díky, že se ti líbila.

3 Zoey Zoey | Web | 22. června 2013 v 10:53 | Reagovat

Jsem docela zvědavá, kdo se ze Starka vyklube. Těším se na další kapitolu. :)

4 moje-dimenze moje-dimenze | 26. června 2013 v 15:17 | Reagovat

Jo! Jsi skvělá! Těším se, co bude dál... :))

5 Ilía Ilía | Web | 15. září 2013 v 15:41 | Reagovat

zanechám vše-říkajícho smajlíka a  jdu na další! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama