Počátek temnoty-1. díl

10. května 2013 v 11:54 | lagunday |  Počátek temnoty
Ahoj!

Konečně se mi povedlo napsat první díl Počátku temnoty. Dala jsem si na něm záležet, tak snad bude k světu.



Vystoupila jsem z auta a chytila se otevřených dveří. Vzduch tu byl těžký a napětí tak velké, že jsem ho mohla téměř nahmatat. Ledový vítr mě chladil kolem ramen a házel mi blonďaté lokny do obličeje. Nechala jsem se, dodávalo mi to odvahu. Odvahu vztyčit hlavu. A tak jsem pomalu a jistě hlavu zvedla.

Přede mnou stál takový malý zámek s věžičkovitou střechou. Vnější obložení, které asi bývalo bílé se zabarvilo na šedivou, stejně jako rámy oken. Aby dovnitř nikdo neviděl, zasklené prostory pokrývaly tlusté černé závěsy ze sametu. Od úzké branky na začátku pozemku se táhla hrbolatá kamená cestička až k masivním tmavě hnědým dveřím. To, co mě vůbec nepotěšilo byl fakt, že na zahradě se nenachází ani jeden barevný kvítek a pokud mě ubytují do pokoje s okny na sever, budu mít "skvělý" výhled na hřbitov babiččina rodu.

"Calo!"
Ze zadumání mě vytrhl skřehotavý a povýšený hlas. Pohlédla jsem tedy k brance, odkud vycházel. Ve stínu starých stromů bez listí stála nějaká osoba. Byla vyšší hubené postavy s trochu shrbenými zády. Levá ruka jí volně splývala podél těla a druhou si založila v bok. Tenhle popis mi naprosto stačil. Poznala jsem babičku Sylvii.

Když vystoupila ze stínu, konečně jsem si ji mohla prohlédnout. Její velké šedé oči měly tak hluboký a pronikavý pohled, až jsem se musela podívat jinam. Rty ztažené do uzoučké linky dodávaly její tváři přísnost. Načervenalá líčka dozdoboval malý pršák. Štíhlý krk měla navlečený spoustou zlatých řetízků. Dlouhé karmínové šaty skoro zakrývaly její rudé střevíce. Dlouhými prsty (na kterých byl mimochodem rubínový prsten) si uhladila šedivé vlasy stažené do typického babského drdolu a rázným krokem se vydala mým směrem.

"Calo, vítám tě na svém panství,"vyhrkla s předstíraným nadšením a aniž by se mě dotkla, tak "políbila" obě mé líce.
"Babičko, děkuji za přivítání,"snažila jsem se mile odpovědět.
"Tak, holčičko, máš nějaká zavazadla?"
"Ano, měla by být někde vzadu v kufru."
"Můj nejlepší služebník ti je zcela rád odnese, že, Dariusi?"zvolala až přeslazeně někam za sebe.
Ze zákoutí zahrady, kde před chvílí stála ona k nám přicházel nějaký muž. Byl oblečen do bílé košile, černé vestičky a kalhot a na nohou měl nablýskané, opět černé boty. Zdvořile se nám oběma poklonil.
"Madam, přejete si?"
"Ano, Dariusi, odnes věci mé drahé vnučky prosím. Calo, pojď dovnitř, jsem již starší a nepřeji si prochladnout."
"Jistě, už jdu babičko."odvětila jsem a šla za ní. Vlastně nešla, musela jsem běžet, abych ji vůbec stíhala.

*****

Vstoupili jsme do velké haly. Vnitřní vzhled zámku mě velmi překvapil. Byl sice zařízený také v tmavých barvách, ale všechno bylo dokonale čisté a nablýskané. Překrásý skleněný lustr dodával dost světla, ale i tak byly všude svícny se svíčkami. Uprostřed haly bylo takové malé posezení, pár křesel, pohovka a stolek s čajovým servisem. Ozdobné vázy, broušené ozdoby, prostě to leželo všude.

"Co říkáš na mou poněkud chudší halu, drahá?"zaptala se Sylvie.
"Poněkud chudší? Je úžasná."vykřikla jsem, protože mě ta krása opravdu zaskočila. Čekala jsem něco horšího.
"Jsem ráda, že se ti líbí. Je mi líto, ale teď momentálně musím něco zařídit, Darius tě dovede do tvých komnat. Tam si v klidu vybalíš a zůstaneš tam. V osm tě očekávám na večeři. Ta je v těchto dveřích,"ukázala opodál.
"Ano, přijdu, babičko."odpověděla jsem.
"Ještě jedna věc. Neříkej mi babičko. Nazývej mne madam nebo madam Sylvie. A po nějaké době ti MOŽNÁ,"to slovo opravdu hodně zdůraznila "dovolím, abys mi říkala Sylvie. Ale opravdu možná. Necítím se ještě tak stará na to, abych byla babičkou."
"Jak si přejete, babi...madam Sylvie,"málem jsem se přeřekla.
"Pamatuj na to, drahoušku. Takže v osm na večeři. Do té doby nevycházej ze svých komnat,"vyhrkla ještě a odcupitala někam do tmy.

"Tak, ukážu vám vaše komnaty, slečno,"prohodil po chvilce ticha Darius.
"Jasně, jasně....děkuju,"řekla jsem rozpačitě. Zaskočilo mě, když mi řekl slečno. Je mi sedmnáct, ale takhle mi do teď ještě nikdo neříkal.

Vedl mě po schodech někam nahoru. Míjeli jsme docela strašidelné obazy a sochy. No, co se dá dělat. Budu tady přece jen muset bydlet. Začíná to teda pěkně......
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kristy Kristy | Web | 10. května 2013 v 20:23 | Reagovat

Hezký:) Určitě až bude další část tak se ozvy!! :) Ráda si to přečtu ;)

2 Amanda Amanda | Web | 11. května 2013 v 9:21 | Reagovat

Zajímavé..ten začátek se mi líbí, jsem zvědavá, jak to půjde dál. :)

3 Wendyss Wendyss | E-mail | Web | 11. května 2013 v 16:01 | Reagovat

taky jsem zvědavá, super :-)

4 Nalouwi Nalouwi | Web | 12. května 2013 v 20:02 | Reagovat

Super!! :D Už se těším na další kapitolu.. :)

5 Ilía Ilía | Web | 15. září 2013 v 15:17 | Reagovat

Super začátek! Moc se mi líbí tvoje popisy. A ta babička..no.. nevím, co si o ní mám myslet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama